Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha

11. 9. 2015

 

ÚVAHA

 Proč jsem neadoptovala dítě v Africe? A proč nezachraňuji deštné pralesy?

 My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa.

 

 Jenže...

 

 Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. 

 Jak nádherné. 

 Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.

 Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. 

 Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala.

 

 Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. 

 Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. 

 Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!" Tak to bolelo!

 

 A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky. 

 Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal. 

 Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?

 Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a

 zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno,co dělám je

 závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla

 nadšeně přiletět a držet transparent : Zachraňte prales !?!

 

 Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit

 svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

 Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich

 problémů, když to znamenalo obírat je o jejich

 zodpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní

 řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

 

 Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit.

 Musely x krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím

 později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to

 zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Eliška naučila hrát sama na piáno

 a Honzík postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny.

 

 Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp. Nemohla jsem

 zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe.

 Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy. 

 Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně

 vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.

 

 Mohla jsem toho změnit tolik ! Každý den. 365 dní v roce...to není málo! 

 A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !! 

 Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do

 mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.

 

 Mám pokračovat. 

 A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, 

 abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl. 

 Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. 

 Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc.

 Nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.

 

 Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo!

 Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko.

 Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které

 pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do

 daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

 

 Ano, i my tu máme lesy! A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak. 

 Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!!!

 Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány. 

 Ale uvnitř jsme neskutečně chudí. Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu. 

 V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na

 pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.

 

 Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů. A já?

 

 Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí.

 

 A vím, kde je moje místo. Doma. V lese.

 

=